Memory on my childhood...

"…Vůbec první vzpomínka na moje dětství je na mého dědečka, kováře, jehož řemeslo mi odmalička bylo zdrojem neustálého pokušení a zkoumání. Vzpomínám si, jak seděl na zápraží mezi naším domem a jejich vejminkem, kouřil svoji oblíbenou cigaretu, popíjel lahvové pivo a nadával na komunisty…"

"…Tak jak to u dětí předškolního věku bývá, nebylo mne možno ani na chvilku zastavit. Nejhorší to bylo ve školce, kam jsem chodil strašně nerad, protože jsme tam museli po obědě chodit spát. To pro mne bylo strašné utrpení, stejně jsem nikdy neusnul. I přesto, že jsem tam docela dost zlobil, tak si mne tam oblíbila jedna z učitelek natolik, že po dohodě s rodiči si mne brávala sebou domů. To jsem měl poprvé v životě možnost podívat se na to, jak se žije ve městě. Chvilku před tím, než jsem měl jít do školy, se v mém životě stala smutná událost. Přestali nás děti pouštět k babičce a dědovi na vejminek, prý proto, že babička má chřipku, tak abychom se nenakazili. Jenže, když ta chřipka trvala víc jak měsíc, tak naši babičku odvezli do nemocnice, byl jsem moc malý na to, aby mne tam za ní pustili. Asi za měsíc tam umřela. Vůbec jsem nechápal, proč se to stalo a ani co to znamená. Všichni kolem mne plakali, tak jsem plakal taky. Na pohřeb mne rodiče dali normálně do školky, když pohřební průvod procházel kolem, poprvé a taky naposledy jsem tam strašně bulel."

"… The first memory at all on my childhood is on my grandfather, the smith, whose craft was for me from my childhood the resource of continuous temptation and investigation. I remember him sitting on the dooryard between our house and their house, smoking his favorite cigarette, drinking bottled beer and misnaming communists…"

"…It was impossible to stop me for a moment – something quite usual by the children at pre-school age. It was the worst for me in the kindergarten. I did not like to go there because we had to go sleep after the lunch. It was a great suffering for me, I never got asleep anyway. Even if I was quite naughty there, one of the teachers took a fancy to me in so far, that after the agreement with my parents she used to take me to her home. It was the first opportunity in my life to see how the people live in the towns. A short time before I should go to school a sad event happened in my life. They stopped letting us children visit our grandparents’ house. They said it was because grandmother had flu and we could get infected. However the flu lasted more than a moth and then they took her to the hospital. I was too small so they did not admit me to visit her. After about a month she died there. I did not understand at all why this happened and what did it mean. All people around me cried, so I cried too. At the time of the funeral my parents gave me normally to the kindergarten. When the funeral procession was passing by, it was the first and also the last time I horribly cried there."