Thoughts from Valdice

Slíbil jsem si…

Jestli jsme všichni někdy milovali nějaké konkrétní období našich životů, pak to bezesporu bylo ponejvíce naše dětství. Voňavé domovy, hodné maminky a tátové, co nás všechno naučili. V rodičích jsme viděli své vzory, své učitele, rádce a někdy i zpovědníky. Jak to bylo mezi rodiči nás moc nezajímalo. Proč taky? Mnohdy to ale bylo dost zlé. Docela blízko vedle nás se odehrávala drama, o kterých jsme neměli ani to nejmenší tušení.

Tak nějak to asi bylo i u nás. Moji rodiče, táta s mámou. Utíkal jsem se k nim od malička vždycky, když mi nebylo moc dobře, když mě něco trápilo a já si sám nevěděl rady. A oni?
Dva vzdálené břehy, které se snad nikdy ani nesetkaly a přesto spolu trávily tolik let, den za dnem v těsném spojení rodiny. Moje maminka a můj táta. V jejich manželství nikdy nebyla láska a pokud ano, pak se vytratila a zcela zmizela ještě dříve, než jsem dosáhnul věku klučiny, který už příliš vnímá to, co vidí kolem sebe. V té době už nešlo o lásku, ale jen o trpění se navzájem a přežívání, o soucitu a obětování se pro nás, pro děti.
...
V třetím ročníku gymnázia jsem po soustředění hokejového týmu využil týdenního volna a spolu s jedním kamarádem jsme utekli do Rakouska, do Alp. Ne snad, že by se jednalo o útěk z domu, ale o nikde a nikomu nehlášený výlet, který jsme navíc podnikli na kolech. Do Innsbrucku jsme dojeli celkem v pohodě, horší už to bylo nazpět a tak jsme zděšeným rodinným příslušníkům volali z Linze, kde že to vlastně jsme. Do Českých Budějovic jsme už jeli vlakem a tam pak pro nás přijeli naši rodiče. Shledání bylo hodně uplakané, hlavně ze strany maminek, ale jinak bylo fajn, že všem spadnul kámen ze srdce. V mezidobí tu už po nás téměř vyhlašovali celostátní pátraní. Ku podivu se hodně ustálili vztahy doma, alespoň to tak vypadalo na první pohled. Bohužel nic netrvá věčně a o tom jsem se záhy přesvědčil i já sám. Stačil na to jeden jediný kalendářní rok…

I have promised my self...

If we all have ever loved any particular period of our lives, then without any question it was mostly our childhood. Odorous homes, kind mamas and daddies who taught us everything. We have seen our ideals, our teachers, advisors and some times also confessors in our parents. We haven’t been interested what the situation between parents is. Why we should? However, often the situation was really bad. Very close to us there took place dramas we didn’t have any idea about.
Similarly, it has been also in our place. My parents, daddy with mammy. I have run to them each time, when I didn’t fee well, when I worried about something and I could not cope with by myself. And they? Two distanced coast which have even never meet and despite of they have been spending so many years together, day by day in tight connection with family. My mama and daddy. Within their marriage there never been the love and if ever then it have petered out and then totally disappeared even before I reached the age of youngster, who already perceive enough what he sees around himself. By this time it wasn’t about love anymore, but only about toleration of each other and survival, about compassion and offertory for us, children.
...
In the third grade of the gymnasium after the concentration training of the hockey team I took the advantage of the full free time week and together with one of my friends we have escape to Austria, to Alps. It haven’t been the escape from home but the trip which hasn’t been announced nowhere and to nobody, more over we took it on bikes. We reached Innsbruck quite all right, the way back was much harder so from Linz we called family members to let them know where we actually are. We travel to České Budějovice by train and there our parents picked up us. The reunion was very tearful, especially on the part of mammas, but otherwise it was fine that the stone dropped out of everybody’s heart. In meantime they almost alert the national-wide investigation. Surprisingly the relations at family have settle down, at least it look like at the first sight. Unfortunately, anything last forever and soon I have convinced myself about. Only one calendar year was enough for that…